..aneb jak se březen stal měsícem, kdy neřeším nic jiného.

Pokud máte jen trochu rádi knihy, a ještě pořád nevíte, co to ta Knižní šifra, ze které všichni šílí, je, asi poslední měsíc žijete někde v jeskyni uprostřed ničeho (proč ne, taky to má svoje kouzlo). Ale kdyby přeci jen... 

Knižní šifra je internetová soutěž od (samozřejmě) knihkupectví Martinus, ve které jde o nalezení všech knih schovaných na obrázku. Tento rok je již druhým, kdy tato soutěž probíhá. Můžete vyhrát hoooodně knih, ale hlavně si můžete ověřit, kolik toho z knižního světa opravdu víte. A to je podle mého na šifře to nejlepší. 

Soutěž trvá po celý měsíc březen, takže pokud jste se o ní dozvěděli až teď, ještě stále se můžete zapojit. Ale ujistěte se nejdřív, že v životě nemáte nic, co nejste ochotni jen tak nechat na chvíli být, protože Knižní šifra vás dostane a pohltí, a tak trochu vás donutí zapomenout na realitu. 

Autorem obrazu je Martin Bajaník, a je prostě skvělý. Četla jsem rozhovor s ním, a prý že nás to bude víc bavit, když to nebude úplně jasné. No tak teda jo.. 

Pár příkladů toho, co Knižní šifra s vaším životem udělá:

Když byla odkrytá asi jen tři nebo čtyři políčka, před seminářem jsme se spolužáky řešili, co to sakra je za knížku s tou kachnou. Samozřejmě jsme na to nestihli přijít, a tak, když přišel i profesor, museli jsme ho zapojit. Snažili jsme se a snažili, hodiny na zdi tikaly, a pan profesor už že by teda jako rád začal s dnešním tématem, ale že teda opravdu neví o knížce s kachnou, pokud to není Ošklivé káčátko. Po chvíli spolužačka usoudila, že to není kachna, ale pelikán - no jasně, vždyť kachna přece nemá takový zobák! Jakmile se zjistilo, že kachna vlastně vůbec není kachnou, ale pelikánem, pan profesor oznámil jméno knihy, autora, a jeho názor na film, mobilní verze šifry konečně zasvítila zeleně a odpověď mi zhltla, a přednáška mohla začít. 

Po této epizodě se najednou displeje telefonů většiny mých spolužáků rozsvítily červeně s logem Martinus, a už to jelo. Vzájemně jsme si radili, ztěžovali si, vztekali se, jásali, a tak vlastně se chovali jako normální dospělí lidé, kteří luští šifru. 

Pak se odkrylo políčko s ďáblem a kalamářem.. ale jasně, že to nebyla Smlouva s ďáblem, vždyť to by bylo moc jednoduché. A já na to prostě nemohla a nemohla přijít! (A to jsem knihu četla, a mám ji doma v knihovně, ale to jsem v tu chvíli pořád ještě nevěděla)

Tak jsem tak jednou v noci nemohla spát, přemýšlím, a přemýšlím a... mám to! Vždyť je to přece úplně jasné! Jak mi to mohlo tak dlouho trvat. No, ale než jsem se vyhrabala z peřin, do kterých jsem byla zamotaná, abych si to zadala do telefonu, tak jsem to samozřejmě zapomněla. A prostě jsem si vzpomenout nemohla. Já vím, není to normální, ale taky už nejsem nejmladší, tak mi prostě občas něco z hlavy uteče. Vztekání, vztekání, snaha si vzpomenout, a trochu víc vztekání. 

Naštěstí mě můj mozek má přece jen trochu rád, a o knize se mi zdálo, takže ihned po probuzení jsem rychle naťukala název do telefonu, a jo! zelená zprávička, že kniha v obrazu opravdu je. 

Samozřejmě jsem musela nakazit všechny aspoň trochu čtenáře v mém okolí, protože přece nebudu trpět sama. Tudíž kdykoli jsem se s někým tento měsíc sešla (a že to zas tolikrát nebylo, musím přeci luštit, na takové věci jako sednout si na kafe nemám čas!), moje první otázka nebyla "Jak se máš?" ale "Jak jde šifra? Kolik jich už máš? Já teda fakt nevím, co má znamenat ta..." 

A jelikož mám kolem sebe samé dobré a úžasné lidi, tak jim to vůbec nevadilo, a moc rádi to se mnou rozebírali ze všech stran (nevím teda, jestli pak nepotřebovali sezení u psychologa, ale žádná faktura mi zatím nepřišla). 

A tak nám zbývá ještě necelý týden na luštění a hledání, pokud nejste úplně geniální tak třeba ještě máte jeden bonus na vyřešení, a samozřejmě se můžete zapojit i do soutěže omalovánek, a vybarvovat plakát šifry, pokud už máte doluštěno. Je vlastně super, že ten omalovánkový plakát je, protože něco antistresového při Knižní šifře opravdu bodne.