Knižní Šifra 2..

knižní šifra
..aneb jak se březen stal měsícem, kdy neřeším nic jiného.


Pokud máte jen trochu rádi knihy, a ještě pořád nevíte, co to ta Knižní šifra, ze které všichni šílí, je, asi poslední měsíc žijete někde v jeskyni uprostřed ničeho (proč ne, taky to má svoje kouzlo). Ale kdyby přeci jen... 

Knižní šifra je internetová soutěž od (samozřejmě) knihkupectví Martinus, ve které jde o nalezení všech knih schovaných na obrázku. Tento rok je již druhým, kdy tato soutěž probíhá. Můžete vyhrát hoooodně knih, ale hlavně si můžete ověřit, kolik toho z knižního světa opravdu víte. A to je podle mého na šifře to nejlepší. 
Soutěž trvá po celý měsíc březen, takže pokud jste se o ní dozvěděli až teď, ještě stále se můžete zapojit. Ale ujistěte se nejdřív, že v životě nemáte nic, co nejste ochotni jen tak nechat na chvíli být, protože Knižní šifra vás dostane a pohltí, a tak trochu vás donutí zapomenout na realitu. 
Autorem obrazu je Martin Bajaník, a je prostě skvělý. Četla jsem rozhovor s ním, a prý že nás to bude víc bavit, když to nebude úplně jasné. No tak teda jo.. 


Pár příkladů toho, co Knižní šifra s vaším životem udělá:

Když byla odkrytá asi jen tři nebo čtyři políčka, před seminářem jsme se spolužáky řešili, co to sakra je za knížku s tou kachnou. Samozřejmě jsme na to nestihli přijít, a tak, když přišel i profesor, museli jsme ho zapojit. Snažili jsme se a snažili, hodiny na zdi tikaly, a pan profesor už že by teda jako rád začal s dnešním tématem, ale že teda opravdu neví o knížce s kachnou, pokud to není Ošklivé káčátko. Po chvíli spolužačka usoudila, že to není kachna, ale pelikán - no jasně, vždyť kachna přece nemá takový zobák! Jakmile se zjistilo, že kachna vlastně vůbec není kachnou, ale pelikánem, pan profesor oznámil jméno knihy, autora, a jeho názor na film, mobilní verze šifry konečně zasvítila zeleně a odpověď mi zhltla, a přednáška mohla začít. 

Po této epizodě se najednou displeje telefonů většiny mých spolužáků rozsvítily červeně s logem Martinus, a už to jelo. Vzájemně jsme si radili, ztěžovali si, vztekali se, jásali, a tak vlastně se chovali jako normální dospělí lidé, kteří luští šifru. 

Pak se odkrylo políčko s ďáblem a kalamářem.. ale jasně, že to nebyla Smlouva s ďáblem, vždyť to by bylo moc jednoduché. A já na to prostě nemohla a nemohla přijít! (A to jsem knihu četla, a mám ji doma v knihovně, ale to jsem v tu chvíli pořád ještě nevěděla)
Tak jsem tak jednou v noci nemohla spát, přemýšlím, a přemýšlím a... mám to! Vždyť je to přece úplně jasné! Jak mi to mohlo tak dlouho trvat. No, ale než jsem se vyhrabala z peřin, do kterých jsem byla zamotaná, abych si to zadala do telefonu, tak jsem to samozřejmě zapomněla. A prostě jsem si vzpomenout nemohla. Já vím, není to normální, ale taky už nejsem nejmladší, tak mi prostě občas něco z hlavy uteče. Vztekání, vztekání, snaha si vzpomenout, a trochu víc vztekání. 
Naštěstí mě můj mozek má přece jen trochu rád, a o knize se mi zdálo, takže ihned po probuzení jsem rychle naťukala název do telefonu, a jo! zelená zprávička, že kniha v obrazu opravdu je. 


Samozřejmě jsem musela nakazit všechny aspoň trochu čtenáře v mém okolí, protože přece nebudu trpět sama. Tudíž kdykoli jsem se s někým tento měsíc sešla (a že to zas tolikrát nebylo, musím přeci luštit, na takové věci jako sednout si na kafe nemám čas!), moje první otázka nebyla "Jak se máš?" ale "Jak jde šifra? Kolik jich už máš? Já teda fakt nevím, co má znamenat ta..." 
A jelikož mám kolem sebe samé dobré a úžasné lidi, tak jim to vůbec nevadilo, a moc rádi to se mnou rozebírali ze všech stran (nevím teda, jestli pak nepotřebovali sezení u psychologa, ale žádná faktura mi zatím nepřišla). 

A tak nám zbývá ještě necelý týden na luštění a hledání, pokud nejste úplně geniální tak třeba ještě máte jeden bonus na vyřešení, a samozřejmě se můžete zapojit i do soutěže omalovánek, a vybarvovat plakát šifry, pokud už máte doluštěno. Je vlastně super, že ten omalovánkový plakát je, protože něco antistresového při Knižní šifře opravdu bodne. 



Grief Is the Thing with Feathers | Book Review

book review
written by Max Porter

'That Love Crow is all there is, 
Is all we know of Love Crow;
It is enough, the freight Crow should be
Proportioned to the groove. Crow
Emily Dickinson'

✮✮✮✮

This is the first book from the pen of Max Porter, who otherwise works in publishing. It is a piece of experimental fiction, and therefore not for everybody. Although I wish everybody would go and read it nevertheless.


In a little over one hundred pages (114, to be precise) we are told the story of a family who have recently lost their mother. The father, a Ted Hughes scholar (crow, anybody?), and his two sons. They're all falling apart, in their own way. One day, the house is visited by Crow, because after all, crows are the symbol of death and mourning, and grief.
The Crow doesn't leave though - instead, she stays, and she guides the family through their grief. The Crow is at the centre of everything.  She is there when the father tries to finish his book on Ted Hughes and his crow, and she is there to babysit the boys. Almost like a mother, protecting her nest. You can never tell, not even after finishing the book, whether Crow is an actual thing, or just a trick of imagination, and although I know some people hate to not know, for me personally this is the best way to go with a story.
I can't really say much more without giving away the whole story. A little about the style, though..

It's written in three voices, divided into three parts. The three parts stand for the situation in which the family and the Crow find themselves - A Lick of Night, Defence of the Nest, Permission to Leave.
The three voices from whose perspectives we read are that of the boys, the Crow, and the father. A little into the story the voices of Crow and the father start to entwine and merge, and it takes focus to see which is which - and still you cannot always decide.
Personally, I found Max's style to be close to brilliant. He twists your brain and your perception, without making you feel frustrated.


My absolutely favourite part of the book:
The Crow tells the boys that there is going to be a competition, and whoever wins will be granted the real mother to put them to bed that night. The task is to try to recreate their mother as convincingly as they can, using whatever materials they please. One of the boys recreates his mother from all sorts of things like toys, and stationary, and books lined on the floor, the other boy draws her. And then they keep asking Crow to tell them, who won? Who will get the real mother back? And Crow starts laughing, and laughing a bit more, because how could the boys believe something so silly as bringing a dead mother back?

Brilliant writing and brilliant themes, this book is a must read. Although I do recommend reading The Crow poetry collection by Ted Hughes first. Just a tip.




Ketchup Clouds | Book Review

book review
written by Annabel Pitcher

(the English version of this review is down below)
Moc děkuji knihkupectví Martinus za zaslání výtisku Kečupová mračna. 

✮✮✮✮


Už je to pár měsíců, co jsem četla nějakou young adult knihu. Poslední, kterou jsem četla, mě natolik odradila, že jsem si řekla, že nám trocha pauzy neuškodí. Ale o Kečupových mračnech mi mí kamárádi čtenáři, s podobným vkusem jako mám na knihy já, tolik básnili, že jsem prostě neodolala, a řekla si, že téhle knize šanci dám. A nelituju. Rozhodně vám doporučuju si tuhle knihu pořídit - je originální, a nepředvídatelná, a s hlavní hrdinkou se hned spřátelíte. Díky, Annabel, za jedinečný čtecí zážitek, a důkaz, že young adult knihy nejsou všechny na jedno brdo. 

Hlavní hrdinkou Kečupových mračen je teenager na střední škole, Zoe, která sní o kariéře spisovatele. Což ale neschvaluje její máma, která by byla radši, kdyby Zoe byla právničkou. My se se Zoe seznámíme ve chvíli, kdy začne své noci trávit v kůlně na zahradě jejich domu, psaním dopisů. Komu? Vrahovi, který sedí v cele smrti v Texasu. Zoe mu píše z falešné adresy, pod falešným jménem, ale psát potřebuje, jelikož je to to jediné v jejím životě, co jí trochu drží nad vodou. Prostě se potřebuje někomu vypsat. Někomu, kdo ji pochopí. Píše tomuto panu Harrisovi o tom, co udělala, a co nemůže říct nikomu jinému, než jemu. Pokud chcete vědět, co že to Zoe provedla, a jak to všechno skončí, musíte si knihu přečíst (a nebudete litovat!). 



Vždycky jsem měla trochu slabost pro knihy ve formě dopisů. Je na nich něco, co mě dokáže vtáhnout do děje, a díky čemu mám pocit, že autor dopisů a já, čtenář, jsme jedna osoba. Cítím se v centru dění, a to někdy natolik, že zapomenu, že nemůžu ovlivnit to co se děje. A když se pak proberu do světa reality, jsem dost naštvaná. Obdivuju spisovatele, kteří tohle se mnou dokáží udělat. 
Když jsem si zažádala o knihu v knihkupectví Martinus, netušila jsem ještě, že je tahle kniha psaná ve formě dopisů. Nějak mi o tom všichni ti, kteří knihu vychvalovali, zapomněli říct. Ale budiž jim odpuštěno, jelikož jsem byla ještě o trošku víc nadšená, a nemohla se ještě trochu víc dočkat chvíle, kdy budu moct začít číst. 
V jednu chvíli, asi na straně 60 nebo tak nějak, jsem se bála, že Kečupová mračna budou jednou z těch knich, ve které bude nesnesitelný vyumělkovaný milostný trojúhelník. Bála jsem se, že se Zoe zamotá do typického dva kluci jedna holka koloběhu, a že opustí příběh, kvůli kterému jsem knihu četla. Ale nestalo se tak, a v tu chvíli jsem možná předvedla vítězný tanec s knihou v ruce - fotodokumentace neexistuje, uf. 

Další skvělá věc v téhle knize: Zoe má dvě sestry, a já bych hrozně chtěla, aby Dot, ta nejmladší, byla mojí sestrou! Je naprosto dokonalá, vtipná, a rozkošná, a já se vždycky chtěla naučit znakovou řeč, tak bych teď aspoň musela, a konečně to udělala.
Jediná věc na téhle knize, která mě ze začátku trochu rozčilovala, byl způsob psaní Zoe. Přišlo mi, že je to možná až moc dětinské, a že by takhle teenager přece nepsal. ALE, ve chvíli, kdy jsem se do příběhu pořádně dostala, jsem si na to nějak zvykla, a už mi to tolik nepřišlo. A když jsem o knize přemýšlela pár dnů po dočtení, usoudila jsem, že už jsem jen věkově moc daleko od mých teenage let, a už si nepamatuju, jak jsem sama jednou psala.
Rozhodně tuto knihu doporučuju. Všem. A hodně.

--------------------------------------------------------------------------------------------



I haven't read a young adult novel in a while, since the last one that got into my hands was predictable in just about every way. However, when four of my friends who all have similar reading taste to mine (amazing, of course) told me to read it, because they all loved it, I had to give it a go. And I regret nothing. If you're deciding whether to give this one a chance or not, do read it. It's original, and unlike any other ya book I've read in terms of storyline and protagonist. You go, Annabel!

The protagonist is a teenager in secondary school, dreaming of becoming a writer, which isn't really what her mum wants - she wants her daughter to be a prosperous lawyer. Zoe starts spending her night in a barn next to their house, writing letters. To whom? To a murderer on a death row in Texas. She doesn't tell him where she's from, writes under a fake name, from a fake address. But these letters are all that's keeping her sane. She writes to this man, mr. Harris, telling him everything she feels guilty of, and that she can't tell anybody else. And if you want to know what Zoe has done, and what the end of this story is, you'll have to read the book.



I have always liked epistolary novels. There is just something about them that makes you feel as if you and the writer of the letters were one person. It makes you feel included - and that's something I admire about writers who can make you feel that way. When I requested this book from martinus.cz, I wasn't aware of the fact that it was written in the form of letters (somehow, my friends forgot to mention that). So when I opened the book, and discovered that it was in fact an epistolary novel, I was even more excited.
There was a time, when I reached page 60 or so, that I was afraid there would be a love triangle. You know, that horrible, cheesy, too unrealistic two guys one girl. And I was worried that Zoe would become so engrossed in this that we, the readers, would lose the storyline we were actually interested in. But it didn't happen, and I was so happy I actually might have done a victory dance. With the book in my hand. No photos of this available.

Zoe also has two sisters- and let me just say this: Can Dot be my sister? She is so adorable, and I've always wanted to learn sign language, so I'm ready!
The only thing that bugged me a little bit at the beginning was that I found it strange for a teenager to write like this. It felt a bit childish. BUT, once I got into the story, this feeling left me, and later I realised that I might just be too far away from my teenage years to remember what a teenager writes like. So, overall, I recommend this book. A lot.